Pocit klidu 

Když jsem se zaměřila na výcvik sportovních koní, tak jsem si uvědomila, že klid je něco co jim chybí. Jezdci mají ambice a snaží se jich dosáhnout za každou cenu. Což je velice náročné pro koně, pokud neuspokojíme jejich potřeby. 

Jezdectví je sport. Například běžec na dlouhé tratě má natrénováno ale v průběhu tréninku si několikrát sáhnul na dno. Koně to mají stejně a je potřeba se umět dívat, kdy jsme dosáhli toho bodu kdy už je to moc a vytrvat v bodě kde jsme, vyčkat a nespěchat na další bod.

Běžec při podání nadměrného výkonu se dostane ven z komfortní zóny. Kdy musel zachovat klid a jen dýchat aby překonal své démony v hlavě. Pořád ale  myslel na vysněný cíl. Brát to tak, že cesta kterou se vydal je jedinečná a ne každý po ní dokáže jít. Hlava mu to ale dovolila. Ono všechno se děje v naší hlavě, je jen na nás jestli si to dovolíme. 

Koně jsou na tom podobně, mnohdy ale jejich kondice, zdravotní důvody nebo jen nadměrný výcvik začnou házet do jejich hlavy ty démony a pokud je jezdec ignoruje. Kůň není podpořen a musí pokračovat i přes stres vyvinutý na dosažení cíle jezdce. Začne se chovat jinak, nepostojí při nasedání, utíká pod sedlem a spěchá aby to všechno měl za sebou. To je bod kdy se špatné chování rozvíjí do míry zlozvyků.

Já nejsem až takový běžec ale dostala jsem se do životní situace kdy jsem musela přestat poslouchat hlavu. Já ale rozhodovala sama za sebe. Kůň nemůže.

Ptala jsem se sebe. Takové to, jak to zvládnu? Mám si vybrat tu jednodušší cestu a vyčítat si to, že jsem to nezkusila? Mám jen snít, protože je to jednodušší?

Já abych se dostala do přítomnosti a vážila si té možnosti mít ten časový úsek na téhle planetě jsem se rozhodla udělat něco co jiní normálně nedělají. Ponořila jsem se do vany s ledem a ledovou vodou…. V ten moment jako by se čas zastavil a já byla šťastná za to, že se vůbec můžu nadechnout. Také jsem musela ale nejdřív dojít na to jak se dostat do klidu a říct té mojí hlavě, NÁDECH A VÝDECH trvalo mi to více jak 20 nekonečných sekund než jsem to dokázala ovlivnit a nadechnout se. Od té doby vím jak je to náročné pracovat s vlastními strachy a bloky v naší hlavě.

Při výcviku sportovních koní, je to na vysoké úrovni, všechno chceme dělat lépe aby to pro koně bylo jednodušší a kůň byl silnější, zdravější a tím pádem klidnější. KLID který dostane ve výcviku se podepíše na veškeré další práci. Po půl roce sklízíme vysněné ovoce. Mám v hlavě jeden případ. Budu mluvit o konkrétní klisně, jménem Dory.

Přijela byla nádherná ale něco se jí na předešlém životě nezamlouvalo a nikdo ji neposlouchal. Musí to být strašně frustrující když se snažíte ale nikdy nic není dobře a místo pochvaly přijde ostřejší udidlo a zase ostřejší udidlo a když už si tedy vy jako kůň zvyknete na tu bolest a snažíte se držet pozici těla tak, že Vás to až tak nebolí přijde další změna, jiné šporny, které jezdec používá mnohem silněji než dříve, protože vy jako kůň se snažíte nebýt v konstantní bolesti v hubě tak si ohnete krk jenže tím už pak nedokážete až tak prostorně cválat proto Vás jezdec začne pobízet a pro vás je to další bolest. Už to není jen bolest v hubě teď se přidává bolest z každé pobídky…. Kůň je ale až tak moc pracovitý a ochotný to všechno snášet a ještě sportovat na vysoké úrovni. 

Jak je tohle možné?

Jak tohle vůbec kůň dokáže vydržet? Já vím, že koně dokáží skrýt bolest. Jejich způsob života od prvopočátku jim nedal na vybranou, kdyby ukázali bolest jsou jednoduchá kořist. Nepřežili by. Jednoduché.

Jen mě velice zaráží proč to dělá člověk koni?

Čím si to ten kůň zasloužil?

Vrátím se k příběhu Dory.

Přijela k nám, nedalo se na ní nasednout. Po tom všem co jste si přečetli to je asi jasné proč na sobě nechtěla jezdce, nebyl to příjemný zážitek. Když už se na ní nasedlo ve stáji se zavřenými dveřmi rozešla se a šla…. Vykračovala až tak, že si vybudovala nákrok….tudíž začala používat jednu část těla více než tu druhou…. Jako kompenzaci toho stresu, kterým procházela a vlastně si nebyla jistá jak pryč od bolesti tak spěchala…. Spěchala až tak, že po příchodu do kruhovky když jsem s ní pracovala ze země. Jen co jsem uzavřela vchod. Jen cvakla ta záklapka na dveřích, já stála zády k ní, jednalo se o pár vteřin ona už se rozhodla pracovat. Začala cválat kolem mě na kruhu v tak prostorném cvalu, že jsem byla až překvapená jaký má potenciál.

Měla jsem původně v plánu ji vzít na dvě lonže a pokračovat v klidu na dvou ložních kdy na sobě nikoho nemá ale v ten den jsem měla čas jen tak tak jí sundat deku a ona hnedka zase cválala kolem mě. Proto jsem se rozhodla jí dopřát svobodu, změnit ten její patern, kdy člověk znamená práce, byli jsme v uzavřené kruhovce, kde jsem si ji vzala k sobě ale ona nezastavila, pořád kolem mě chodila v mini kruhu, nechtěla jsem po ní ať stojí. Byl by to pro ni další stres. Pokud ji to nikdo nenaučil doteď musím zjistit jak jí uvolnit aby chtěla semnou pracovat a až poté budu pilovat detaily jako je stání. Bylo to naše setkání kdy jsme se poznávali. Byla u nás nová jen pár dní. Proto jsem nechtěla být stejná jako ti předtím a rozkazovat ale vidět a hledat kde se bere ta nadpřirozená aktivita a až děsivý přístup k práci. Tak jsem jí všechno sundala hodila na zem lonžovací obřišník a sundala jí uzdečku. Já při práci nevyužívám bič už jen z důvodu, že správný postoj je silnější než cokoli jiného. Požádala jí k odchodu ode mě. Vyzvala jsem ji k odchodu na pravou stranu. Ona byla překvapená ale vycválala jako předtím. Nechala jsem ji a dávala jí gesta k tomu aby byla v klidu. Můj dech zklidňoval ten její a já pracovala na našem prvním JOIN-UP.

Miluji tyhle osudy, kdy mám moc změnit koně a ukázat jim, že nový majitel znamená nový začátek.

❤️🐴💚

Evka