Je to asi tak, jak když děláme dřepy, pokud neudělám o jeden navíc, nikdy nedosáhneme toho, že zvládneme 100 dřepů. Mnohdy překonáváme naše komfortní zóny. Abychom něco změnili.
Pokud by jsme neposunuly laťku o kousek víše nebudeme vědět, jestli jsme lepší než včera a to platí i při výcviku koní.
Tak jak když se učíme nové věci, ze začátku to nejde, my se stydíme, jsme frustrovaní a nikde o tom nemluvíme….
Pokud ale vytrváme, zdokonalujeme se, naše práce a trénink přinesou to vytoužené zlepšení. Výsledek po kterém jsme toužili. My se staneme jistými a naši koně jsou na tom stejně.
Práce při které se v sedle stáváme až neviditelnými.
Náš kůň čeká na ty malinké signály. Hluboký výdech-zpomalení či úplné zastavení.
Zrychlení dýchání, kdy náš kůň reaguje a zrychlí své tempo.
Ta možnost jezdit svého koně s minimálním pohybem otěží, jezdit sedem a používat těžiště a váhu našeho těla.
Po nějaké době se staneme mistry, kdy to co jsme se naučili se stalo naší součástí a posunulo nás to mnohem blíže k našemu cíli.
Co si ale budeme vykládat každý nový začátek je velice těžký ale naše rozhodnutí, chuť a touha po změně by mělo být silnější.
Pomocí našeho těla, dechu, pohledu a hlasu pracujeme ze zemně úplně stejně jako ze sedla.
Vedeme vedle sebe partnera, který je spokojený a klidný. Spolehlivý a ohleduplný k našemu osobnímu prostoru.
Přeji krásný den
Evka